Policejní zásah na usedlosti Cibulka přišel jen 11 hodin po trestním oznámení majitele. Squatteři, kteří se proti vyklizení bránili u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, tvrdili, že šlo o jejich domov. Soud ale stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Čtveřice squatterů tvrdila, že na pražské Cibulce pobývala od roku 2012 na základě „dohody o spolupráci“ s vlastníkem. Výměnou za údržbu mohli užívat část areálu k pořádání kulturních akcí. Když jim majitel smlouvu vypověděl a oni odmítli usedlost opustit, podal trestní oznámení – a policie přišla už za 11 hodin.
Stěžovatelé tvrdili, že se tím stát dopustil porušení jejich práv. Podle nich se mělo jednat o občanskoprávní spor, ve kterém by měli možnost hájit se před soudem. Policejní zásah je podle nich zbavil procesních záruk. Obrátili se proto na štrasburský soud s tvrzením, že stát zasáhl do jejich práva na obydlí a spravedlivý proces.
ESLP: Cibulka nebyla domovem
Evropský soud pro lidská práva ale jejich argumentaci odmítl. Zásadní roli podle něj sehrál stav nemovitosti – objekt byl v havarijním stavu, bez elektřiny, vody a kanalizace. Navíc žádný ze stěžovatelů neprokázal, že by na místě skutečně bydlel – jejich trvalé adresy byly jinde.
Soud připustil, že pojem „domov“ ve smyslu Úmluvy není závislý na zákonnosti užívání, ale je třeba doložit dostatečně silnou a trvalou vazbu k místu. V tomto případě však soud konstatoval, že taková vazba neexistovala. Navíc dohoda výslovně vylučovala, že by šlo o nájemní vztah.
Mohlo by vás zajímat
Ani v části stížnosti týkající se článku 6 Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces, stěžovatelé neuspěli. ESLP uvedl, že žádný vnitrostátní orgán neuznal, že by squatteři měli byť jen nárok na uznání nájemního práva, natož že by šlo o legitimní civilní spor.
Soud poprvé posuzoval squatting
Stížnost proto označil za nepřijatelnou – jednak kvůli neexistenci chráněného „domova“, jednak kvůli tomu, že ve vnitrostátním právu žádné jejich právo, na které by se mohli odvolat, neexistovalo.
Případ má širší význam – jde o jeden z prvních případů, kdy se štrasburský soud zabýval fenoménem squattingu. Rozlišil přitom mezi squattery v nouzi a těmi, kteří nemovitosti využívají k aktivismu nebo kultuře. U Cibulky se přiklonil k druhé variantě – šlo podle něj o kulturní projekt, ne o bydlení.
Rozhodnutí ESLP (č. 25387/21) je konečné a pravomocné. Stížnost byla odmítnuta jako nepřijatelná pro neslučitelnost s Úmluvou.
